Pojem „klíčová kompetence“ není v oblasti vzdělávání a osobního a profesního rozvoje novinkou, přesto je však pro mnoho lidí čímsi abstraktním, něčím, co nelze jednoduše uchopit. Rozvíjet klíčové kompetence je prioritou řady vzdělávacích systémů v celé Evropě. A to už od předškolního vzdělávání, kdy učitelé dětem vštěpují základní znalosti a dovednosti, které jim mají usnadnit orientaci v měnícím se světě. Školou života však bývají až situace, ve kterých jsme nuceni zaujmout a často i přehodnotit naše postoje a názory, ve kterých se profiluje to, co je nejdůležitější ingrediencí klíčových kompetencí – naše hodnoty. Celoživotní proces učení, sdílení, přehodnocování a propojování se tak stává dobrodružnou cestou, na kterou se může vydat každý z nás. A řadu věcí, které jsou pro nás v životě skutečně důležité, si uvědomíme až tehdy, pokud si začneme klást ty správné otázky.
"Kompetence dávají jistotu, že stojíme na pevných základech."
Co si pod klíčovými kompetencemi představit?
Pojďme se však nejdříve podívat na to, co vlastně ta „klíčová kompetence“ znamená. V českém prostředí se s tímto pojmem pracuje na všech stupních formálního vzdělávání. Kompetencí se obecně rozumí „složitý soubor vědomostí, dovedností a postojů, ve kterém je vše propojeno tak výhodně, že díky tomu člověk může úspěšně zvládnout úkoly a situace, do kterých se dostává ve studiu, v práci, v osobním životě“. Setkáváme se tak s kompetencemi k učení, k řešení problémů, s kompetencí komunikativní, sociální a personální, občanskou, pracovní či kompetencí k podnikavosti. Názvosloví se různí, to důležité však zůstává stejné – kompetence nám dávají do rukou schopnost utvářet si svůj svět tak, aby nám dával smysl. Aniž bychom si toho byli vědomi, prvními „kompetenčními kouči“ v našem životě se často stávají rodiče či učitelé, ať už na začátku ti „formální“ ve škole, nebo pak později ti, které tak my sami nazýváme. Pomáhají nám orientovat se ve věcech kolem nás a utvářet si vlastní názor. Tak by to v ideálním případě mělo fungovat. Ale ne vždy kolem sebe takové lidi máme. A ne vždy jsme sami k sobě natolik otevření, abychom byli připraveni uchopit složitost světa a zjednodušit si jej tak, aby nám v něm bylo dobře.
Od teorie ke koučovací praxi
Možná i to bylo důvodem k tomu, že jsem se před několika lety rozhodla absolvovat roční výcvik v koučování, který sliboval získání kompetencí, díky kterým lépe dokážeme porozumět sobě i ostatním. Kdo by takové nabídce odolal? S nejistou dávkou odhodlání jsem se vydala vstříc novým zkušenostem, se kterými často nebylo lehké se sžít. Pokud bych na začátku tušila, že už během prvního koučovacího setkání otevřu skříň se všemi svými kostlivci, asi bych trochu zaváhala, zda se do něčeho takového vůbec pouštět. Když se však ohlédnu zpátky na všechny ty roky mého života a měla bych najít moment, který mi nejvíce pomohl uvědomit si hodnoty, které jsou mým klíčem k pochopení sebe i ostatních, byl by to právě tento rok. Rok, během něhož jsem se naučila skutečně naslouchat (ne jen přijímat a zpracovávat informace a mít hned připravenou radu). Rok, během kterého jsem se naučila klást takové otázky, jež nemají předem připravené odpovědi. Rok, během kterého jsem se naučila být nejen fyzicky, ale i myšlenkami „tady a teď“ nejen pro sebe, ale i pro ty, kdo se odhodlali k boji se svými „kostlivci“. To a mnoho dalšího, co jsem měla možnost ochutnat během těch dvanácti měsíců, je součástí „koučovacích kompetencí“, jež jsou pro mě těmi skutečně klíčovými.
Pohled do zrcadla „kompetencí“ kouče
„Koučovací komeptence“ však nejsou jen o správném kladení otázek. Letmý pohled na přehled základních kompetencí profesionálního kouče, které definuje International Coach Federation (ICF), mě nenechává usnout na vavřínech. A tak občas není na škodu se zamyslet nad tím, zda, jak účinně a do jaké míry jsme schopni navazovat důvěru a blízkost s klientem, být zakotveni „tady a teď“ a aktivně naslouchat těm, kteří nám svěřují svůj příběh. Důležitou, a často náročnou kompetencí, je také schopnost rozpoznat skutečný cíl koučovacího vzahu a vytvořit základ pro práci s klientem, který povede tím správným směrem. Přiznám se, že nejintenzivnější pocit „propojení“ zažívám ve chvílích, kdy mi sám klient (často nevědomě) ukáže, nakolik se mi daří koučovací kompetence používat v praxi. Jsou to chvíle, kdy se podaří proniknout za slova ke skrytým myšlenkám a emocím, změnit perspektivu tak, že klient si nejen uvědomí své možnosti a příležitosti, ale i sám aktivně objevuje vlastní řešení. I plně kompetenčnímu kouči se tak čas od času může hodit „reflektující zrcadlo“ klientů.
A jak vnímáte svůj „osobní“ kompetenční mix vy?
Co vám jde přirozeně a kde vnímáte, že je stále na čem pracovat?
Jakou váhu přikládáte dílčím ingrediencím kompetencí – znalostem, dovednostem a hodnotám?
Článek jsem vytvořila pro KoucinkPortal.cz